Trošku neaktuálnej jesennej melanchólie...
OKNO
Okno je skleněná loď,
připoutaná k břehům mé světnice.
Mladý námořník nepotřebuje sedmimílové střevíce.
Vsedne a odjede;
každou chvílí
urazí očima dychtivýma deset tisíc mílí
nad mořem
po nebi krásném a širokém.
Bílá oblaka,
bílé skály,
Afriku i Australii jsme zcestovali,
s černochy se pobratřili,
Indiány navštívili.
Našli jsme i nové světa díly,
ze všech světa dílů nejmladší,
to vše ale nestačí,
abychom se zastavili.
Svět je kulatý.
Po mnoha dobrodružstvích rád vrátíš se zase
do nízké světničky, která zavírá se
nad starými známými věcmi.
U rozviklaného stolu mezi dvěma vysychajícími kalamáři
nejlépe uplatníš povídku s polární září.
Vše bude tiché a šťastné, – ty sám nejvíce.
Oči své položíš doprostřed světnice:
dáreček z cesty, –
– album světa.
(Jiří Wolker)
